Když jsem jako dítě chytal brouky a motýly a zavíral je do krabiček, našel jsem podporu rodičů. Ač dobrý žák, nebyl jsem přinucen studovat gymnázium, ale mohl jsem si vybrat školu podle svého. Vybral jsem zemědělství, které postupně přešlo v ochranu přírody. Oklikou zase zpátky k broukům, kteří mi v životě ukazují cestu. Po škole jsem nějaký čas putoval po státní ochraně přírody od Třeboňska po Podyjí i po světě, získával přehled a zkušenosti, abych zjistil, že mé místo je na Vysočině, v přírodě, mezi zvířaty na pastvinách, a tak se prolnul zájem o vše živé se zemědělstvím. Rád se dívám na svět skrz fotoaparát, drobné detaily mi dávají dohromady jeden velkolepý celek fascinující přírody.

I mě přivedly k ochraně přírody nejspíš zážitky z dětství, které jsem velmi často prožíval kolem chatové osady na „Pouštích“ pod Špičákem. Také jsem v té době díky orienťáku poznal na vlastní kůži nejeden zapomenutý lesní kout po celém území naší vlasti. Měl jsem i to štěstí, že na střední škole jsem mohl díky vzdálenému strýci být přítomen prvním průzkumům bezobratlých „breber“ mnoha chráněných lokalit na Vysočině. Už tenkrát jsem propadl zájmu především o ty osminohé čili pavouky, což mi vydrželo v podstatě až dodnes. A protože toho člověk sám pro přírodu zas tolik udělat nezvládne, přidal jsem se ke skupině podobných nadšenců, se kterými se snažíme pomoci dle svých sil tam, kde je to nejvíce potřeba.

Jirka prostě patří ven. Když se vyběhal po venku, usedl do lavic lesnické školy. Pak se staral o zeleň, lesy a teď pečuje o krajinu. Vládne traktoru, ovcím i Bačce. A když má volno, jde zase ven, na ryby přece.

Zdeněk je tajemný jak hluboký les a tak to zůstane, snad někde i kousek hlubokého lesa zůstane.